Popis

Profil lektora
Ondřej Neff je zkušený pedagog v oboru fotografie. Deset let vedl fotografickou rubriku v deníku Mladá fronta a nyní už patnáct let vydává odborný deník o fotografii Digineff.cz. Vydal řadu příruček, největší popularitu si získala Digitální fotografie polopatě (přepracované vydání se chystá na rok 2015). Pět let vede dlouhodobý výukový program Dílna.

Cíl semináře
Během tříhodinového kurzu se posluchači seznámí se základními technikami, nezbytnými k úspěšné práci se zrcadlovkou Canon. Vše je vysvětleno názorně v praktických cvičeních. Posluchač se nemusí bát přemíry teorie, vše je zde předvedeno v praxi a je zaměřeno na běžné praktické použití. Lektor nepočítá s žádnou předběžnou znalostí. Posluchači mohou pracovat s libovolným modelem digitální zrcadlovky Canon. Seminář vede Ondřej Neff s asistentkou, která funguje i jako model.

První hodina
Základní nastavení fotoaparátu: proč se nemusíme bát problémů s expozicí a barvou.
Jak vyzrát na hlavního nepřítele, na neostrost.
Druhy neostrosti: 

  • špatně kreslí objektiv            
  • špatně zaostřeno                    
  • rozhýbaný fotoaparátu                      
  • pohybová neostrost            

proostření Jednorázové a průběžné ostření Jednobodové, zónové a plošné ostření
jak a kdy které z nich nastavit
Co je focus tracking a kdy ho (ne)použít
Ostření při přímém náhledu (live view)
Dotykové displeje a live view

Druhá hodina
Taje expozice v návaznosti na ostrost: rychlost závěrky, clona a šum, vděčné téma zbytečných diskusí
Jak do maxima využít citlivosti snímače
Druhy expozičních režimů: program, priorita clony a priorita času K čemu je dobrá priorita clony
– závislost hloubky ostrosti, clony a ohniskové vzdálenosti K čemu je dobrá priorita času
– ochrana před rozhýbáním i před pohybovou neostrostí Korekce expozice, kdy a jak ji používat
Seznámení s histogramem jasů

Třetí hodina
Svět je barevný a co s tím Jak reagovat na změny barevné teploty
Seznámení s histogramem složek RGB Jak korigovat barvy
Co jsou picture styles a jak je používat Speciální techniky:            

  • slabé světlo a jak v tom fotit            
  • příliš kontrastní světlo            
  • protisvětlo            
  • umělé osvětlení

Kouzlo ručního nastavení expozice, proč by to měl být cíl našeho snažení
Co je to kontrola nad obrazem a jak ji dosáhnout Nezbytné pomůcky:            

  • filtry            
  • stativ
  •  zábleskové zařízení
  •  další příslušenství 

  jak zbytečně neutrácet  

Čtvrtá hodina
Co posluchače napadlo v průběhu předchozích tří hodin 

Ovládněte zrcadlovku Canon s Ondřejem Neffem

Lektor: 
  • Cena990,00 Kč
Titulky: 

1. část

Vážení diváci, nyní Vás oficiálně vítám na dalším živém vysílání Kurzy živě cz. Dnešní kurz se nazývá, Ovládněte zrcadlovku Canon s Ondřejem Neffem. Ještě před tím, než se dostaneme k samotnému lektorovi, bych ráda zmínila sponzory projektu Kurzy živě.cz, je to Pronájem ateliérů CZ a Televizní studio CZ. Ondřej Neff, náš dnešní lektor, je zkušený pedagog v oboru fotografie, 10 let vedl rubriku v deníku Mladá fronta a již 15 let vydává deník Digi Neff CZ. Je také autorem několika příruček, z nichž ta nejpopulárnější je příručka Digitální fotografie po lopatě, na jejíž obnovenou verzi se můžete těšit v roce 2015. Také již 5 let vede vzdělávací dlouhodobý program s názvem Dílna. To je Ondřej Neff. „Dobrý den! Pojď te ke mně blíž.“
„To rád půjdu!“
„Na co se můžeme dnes těšit?“
„Ehm, no nevím, jestli těšit, protože do Vás budu pod tlakem hustit informace, a to vždycky trošku bolí, ale rád bych jaksi prošel takovými těmi nejhoršími peřejemi, které čekají na každého, kdo si koupí jakýkoli fotoaparát, nejen fotoaparát Canon, a snaží se ovládnout jeho taje, takže ty taje budeme probírat.“
„A začneme základním nastavením fotoaparátu?“
„Nezačneme. Nezačneme, začneme tím, co je podle mého názoru jaksi ta největší technická obtíž současné fotografie, a sice ostrost. Takže, prosím Vás, ostrost je požadavek číslo 1 na jakoukoli fotografii. Bývalo to jinak, možná si pamatujete, že dědeček nebo tatínek laboroval s expozicí, tzn., zkoumal světlo a nastavoval délku, expoziční čas a clonu a tyto věci. Toto již dneska není vůbec žádný problém. Ještě nedávno, my se tomu teda budeme trošku věnovat, ale ještě nedávno byl problém s tzv. barevnou teplotou. My jsme tady v ateliéru, svítíme umělými světly pochopitelně, která mají víceméně barevnou teplotu blízkou, jako je světlo, ale ne úplně. Ten fotoaparát dovede analyzovat to světlo a nastavit různé parametry, parametry tak, aby ten obrázek vypadal přirozeně, ale co je problém, je prostě ta ostrost. Máme tady, všichni máte fotoaparát, mám tady asistentku Eriku, které předám tento zbrusu nový přístroj, to je 100D, to je jaksi nejnovější model Canonu takové té startovací třídy, já tady mám naopak takovém se říci dělo, to je 5D Mark 3, profesionální fotoaparát, ale to, o čem tady mluvit, se týká jakéhokoli fotoaparátu. Fotoaparáty v jejich nastavení fungují tak, že jejich spoušť má 2 funkce, jedna spouští závěrku, působí to, že ten fotoaparát fotografuje, ale aktivuje autofokus. Co je to autofokus, to je zařízení, které pozná, jak jsme daleko od motivu, a nastaví čočky, které jsou pohyblivé uvnitř toho objektivu tak, aby byl ten obrázek ostrý. Takže, zkusme si ten první krok k ostré fotografii, a sice namáčknutí spouště, protože ten autofokus se zapne tak, že namáčkneme tu spoušť. Takže zkuste si to, zapnu fotoaparát, zamířím, namáčknu a teď uvidíte, že vám probleskne něco v tom hledáčku. Všem problesklo? Probleskne tam červené světélko, ale dokud to držíte namáčknuté, tak ten fotoaparát ještě nefotí, fotí až v okamžiku, když domáčknete, takže Eriko, pojďte sem prosím, a vyzkoušíme si to. Já se tady postavím, takže zkuste, mě dát do záběru, namáčkněte si, ale já jsem Vám pozoroval prstík a vy jste to zmáčkla na jeden ráz. Takže to zkuste ještě jednou. Máte to namáčknuté? Bliklo to? Tak teďka to domáčkněte, ano, tak to je ten správný postup. Důležité je, abyste to dělali tímto způsobem. Protože, když ten fotoaparát vezmu a namířím a udělám takhle a tohle, tím, že to prudce zmáčknu, strhnu ten fotoaparát, a tím stržením se to promítne do ostrosti té fotky. Takže když se naučíte tu techniku fotit na 2x, namáčknu a sleduju ten záběr a domáčknu, tak ten fotoaparát bude daleko méně náchylný k tomu rozhýbání, k tomu zneostření. Zkuste si to, já se budu dívat, jestli to děláte dobře. Taky jsem se díval, jak ten fotoaparát držíte. To je další důležitá věc, co se týká ostrosti. Ten tvar toho fotoaparátu si nevymyslel žádný sochař v záchvatu kreativity, ale výsledek desítek let rozvoje fotografické techniky, v podstatě všechny fotoaparáty jsou podobné. Tady máme, říká se tomu anglicky grip – česky úchop – takový mys, abychom to drželi, dobře ho můžeme nést v ruce. Fotografická technika je nepřátelská pro leváky, neznám fotoaparát, který by byl na levou ruku. Fotoaparát je dělán taky, aby nám ukazovák spočinul na spoušti, a teď je důležité, co s druhou rukou. Zrcadlovky mají výhodu v tom, že nemají nepraktické držení jako kompakty, kdy to na jeden ráz zmáčknou tu spoušť, tak to strhnou a ta fotka nebude zaručeně ostrá. Důležité je tedy držet ten fotoaparát tak, abychom ho měli pevně v ruce, u kompaktu obemknout pořádně pravou a podpořit levou, eventuelně si opřít lokty o hrudník, kdy tvořím takový celek a mám velkou pravděpodobnost, že udržím i delší expoziční čas. U zrcadlovky nehrozí toto držení, ale osvědčuje se levou ruku použít jako oporu, že si přístroj položím na dlaň jako na stoleček, a eventuelně si opřu tu ruku o hrudník, tak přestane vlát, pak namáčknu a čekám, až se objeví v hledáčku situace, na kterou číhám, pak exponuji. Toto je způsob fotografování na šířku, jsme zvyklí i z většiny fotek, fotit na šířku, zejména díky TV, ta je vždy na šířku, filmy… Máme tak zažitý šířkový pohled. Obrázky na výšku jsou správná a legitimní věc. V době mého představování Terezou jsem si všiml divné věci, že možná polovina nebo víc lidí, když fotí na výšku, překroutí foťák takhle a takhle fotí na výšku, vidíte, jak jsem zkroucený a stojím křivě, mám téměř překřížené nohy a nejsem stabilní, přitom je naprosto přirozené, že držím foťák jako králíka za uši, visí, podpořím ten úchop, vůbec se nekřivím a fotím. Zní to banálně, co Vám říkám, ale má to obrovský vliv na výsledek. Uvědomte si, že ten snímač, ten čip, je tak velký jako poštovní známka. A je na něm (nejstarší foto je 300, je 10 let stará, měla 6 mil pixelů, to je strašně moc, tady jich je 24 mil na tom čipu), takže když si představíte, jaké jsou to mikroskopické fotodiody, a ten paprsek na to dopadne a vy s tím trošku hnete, tak ten posun vzhledem k tomu mikroskopickému rozměru je obrovský, takže strašně záleží na držení fotoaparátu a jak stisknete spoušť. Je dobré vycházet z určité přirozenosti. Profesionální fotoaparáty mají tzv. battery grip, dají se dát na většiny fotoaparátů, nasune se ze spod, pak je spoušť nahoře, takže se to nedá ovládat jinak, než Vám říkám, ta konstrukce toho battery gripu pak potvrzuje jen mou teorii, jak fotoaparát držet, aby byla fotka ostrá. Tak buďte tak hodný, pojďte sem, zkusíme, jak to držíte, tak je to, výborně. A zkuste to držet. A teď nespěchejte, pěkně ať to má nějaký efekt. Půjčte mi ten přístroj, to je 450. Takže já Vám ji tam dám, posaďte se. Na té 450 si můžeme ukázat určité rozdíly v konstrukci objektivů, což má vliv na ostrost. Tento objektiv je širokorozsahová Sigma a tady u ní je zajímavé to, že při ostření se pohybuje ostřící kroužek. Pokud objektiv toto dělá, nesmíme to za ostřící kroužek držet, musí se držet za kroužek, co zoomuje., je to drobnost, ale při držení za ostřící kroužek může dojít k problému. Těch konstrukcí je, jak říkám hodně, čím je to dokonalejší objektiv, třeba dražší, tak má vše v sobě schované a z vnějšku na něm při jeho práci není nic vidět. Pokud je to jednodušší konstrukce, tím se objektiv venkovně projevuje. Hovořili jsme obecně o ostření. Říkal jsem, že neostrost je hlavní nepřítel úspěchu našich fotografií, ta neostrost má několik příčin. Jedna z nich, se kterou se nedá moc dělat, je kvalita toho objektivu. Jsou jednodušší a levnější, pak jsou dokonalejší a dražší. Ta kresba objektivu je vlastně sudičkami vnesená vlastnost, která je téměř neodstranitelná. Je nutné počítat s jednou věcí, jak víte uvnitř objektivu je clona, je to mechanické zařízení, je uvnitř optické soustavy toho objektivu a má podobnou i podobu a funkci jako duhovka v našem oku, víte, že na slunci se duhovka stáhne a zřítelnice je malinká, oko tak reaguje na prudkost světla. Tady v šeru, mám nízkou světelnou hladinu, takže velmi pravděpodobně máte zřítelnice rozšířené. Takže ta clona uvnitř toho fotoaparátu také reguluje průchod světla a platí určitá zásada, že objektiv nejlépe kreslí, když ho, tu clonu, nastavíte někam do světla doprostřed clon.  Každý objektiv má určitý rozsah clon, ty clony se označují čísly, jsou malá čísla, numericky nízká, 3,5,4,1,8. Byl správný dotaz, když cvaknou jiný objektiv do těla, že se přenastaví clona. Zpravidla je to tak, že ta clona je ovládána z těla toho fotoaparátu elektricky, takže si fotoaparát pamatuje, jakou clonu tam nastavil, při výměně objektivu, vyšle fotoaparát, to tělo impuls a nastaví tam tu clonu, co tam byla předtím, dejme tomu 5,6, tak mi ji tam tak i nastaví, dám jiný objektiv a dostanu clonu 5,6. Jiná situace nastane, když mám objektiv s clonou 2,8, nastavím tu clonu 2,8, vyndám ho, a dám tam jiný, co má nejmenší clonu 4,5, tak dá tu nejmenší blízkou, tedy tu 4,5, protože jinou nemůže, jiná není. Pokud máte pocit, že objektiv je problematický, co se týče kresby, tak pokud to jde, tzn. fotíme venku, za sluníčka atd., tak fotíme na nějakou tu střední clonu 8, dejme tomu 5,6, záleží na tom, jaký je ten rozsah clon.

2. část

Druhy neostrosti
Objektiv kreslí špatně, to už bylo zmíněno. U moderních objektivů dnes žádný nekreslí tak špatně, aby byl obrázek nepoužitelný, brát s rezervou. Další je špatně zaostřeno, co to tedy je. Při namáčknutí spouště přístroj zaostří… Určitý problém jsou zde různé režimy zaostření u fotoaparátů. Každý fotoaparát bez ohledu na stáří, cenu má důležitou součást - autofokusový model, umístěn pod zrcátkem. Od toho se jmenují zrcadlovky, mají takové okýnko a ještě jedno zrcátko, kdy prochází paprsek tím okýnkem, polopropustným na pidizrcátko a odrazí se dolů na modul, tam jsou fotodiody, ty rozpoznají, zda je zaostřeno nebo ne a komunikují elektricky s objektivem, „říkají“ objektivu, kdy a jak pohnout čočkou, kdy je to OK, to je proces zaostřování. Záleží konstrukci modulu a počtu elementů, které to hlídají, těch je nejméně 3, u 300, pravděpodobně nejméně 3 zaostřovací body, nejvíc je jich 51 u zrcadlovek Canon 5D Mark 3, tam je 51 zaostřovacích bodů. Nejčastěji používaný modul/režim autofokusu využívá všech k dispozici jsoucích bodů, tzn., že je určitý prostor uvnitř toho obrazu, který je pod dohledem těch zaostřovacích bodů a ty to neustále hlídají a pohybují s tou čočkou, dokud není zaostřeno. Probíhá to tak, např. u přístroje s režimem 51 bodů, nikdy nejde o celou plochu obrázku, vždy je to uprostřed, obdélníček, což vidíte i v hledáčku, vidíte to i sami… uvnitř obdélníčku, někdy má zakulacené rohy, uvnitř se při namáčknutí objeví ty zaostřovací body. Správná otázka je, když budu fotit, co bude vlastně fotoaparát ostřit. Příklad – záběr na řadu diváků z boku, co se ostří? Je to stroj, sám to nerozpozná, co má ostřit, zde platí tedy zásada, pokud mám celoplošné ostření, zaměří se nejspíše na nejbližší bod, na nejbližší objekt u fotoaparátu. Může to být výhoda i nevýhoda, ne vždy fotíme to, co je nejblíže… Příklad – fotíme dům, vlevo je strom, vpravo je strom, my fotíme ten průhled, a ono to chytí to, co je vepředu a ten dům bude neostrý. O tom se tedy nyní budeme bavit. Kam zaostřit, je už v podstatě vyšší dívčí. Musíme si tedy rozmyslet, zda svěříme ostrost plně autofokusu, že mu dáme volnou ruku ve výběru toho, co bude zaostřeno, což je celoplošné ostření, a nebo jestli budeme my volit ostřící bod. Dle pana Neffa  fotí všichni pokročilí fotografové na nějaké omezené místo, ne nutně 1 ostřící bod. Že nefotí na celoplošné autofokusy, ale vybírají si místo, které bude zaostřeno. Příklad – pan Neff má fotoaparát nastaven na jedn ostřící bod, lze vidět 1 obdélníček, když chce zachytit pána v modré košili, nastaví si ostřící bod na něj a fotí. Každý fotoaparát to má trošku jinak. Má jinou konstrukci, ale principiálně je to stejné. 1. Krok je volba ostřícího bodu. Nyní pan Neff ukazuje nastavení ostrosti u Canonu 100, připomíná, že závisí na konstrukci toho fotoaparátu a i od stejného výrobce to různé modely mívají jinak. Momentálně jsme v MENU, toho se většina lidí bojí. Tzv. menu fotoaparátu, je tam foťáček, což je fotomenu, pak je tam menu prohlížení… Při zkoumání fotoaparátu musím důkladně projít menu, abych věděl, kde mám, co hledat. Nás zajímá metoda autofokusu (AF). Terminologie je u různých modelů různá, u 300 je to např. ještě v angličtině, protože se tehdy ještě nepřekládala ta menu. U té 100 máme tedy 4 volby, a sice Rychlý režim, to je právě ta celoplošná záležitost. Flexi zone AF je ten 1 bod. Při aktivaci lze vidět, že je ten 1 bod pohyblivý, pohybuje se tím 4cestným voličem. Tato ukázka je pro režim tzv. rychlého náhledu, což mají moderní fotoaparáty, u 300 a 450 to bohužel ještě nebylo. Při stisku tlačítka přímého náhledu vidím, co fotím, na displeji. Na displeji si pak nastavím ten ostřící bod pomocí 4cestného voliče. V případě, kdy nefotím přes živý náhled, ale přes hledáček, mají prakticky všechny Canony na pravém horním rohu tlačítko, při jehož zmáčknutí se mi objeví ostřící body, v tomto případě asi 9. Např. u 450, vpravo nahoře je obdélníček s puntíčky, při zmáčknutí se mi ty puntíčky rozsvítí a já vím, kde jsem, kde mi to ostří, teď nastavím celoplošně, a opět, jak již zmíněno, 4cestným voličem volím to místo, co má být ostré. Možné námitky, že v akci, např. focení dětí, když hrají fotbal, kdy je nepraktické, „honit“ palcem po ostřících motivech. Pan Neff připomíná namáčknutí spouště, což má funkci, že spustí autofokus, ale také to, dokud mám namáčknuto, drží rovinu ostrosti, pokud mám nastaveno tzv. single ostření. Canon má 3 druhy ostření – auto, single a servo, to mají všechny Canony. Auto nepoužívejte! Auto znamená, že se on snaží rozpoznat, jestli je objekt v pohybu, nebo jestli je statický. Jakmile je někde nějaký moc velký automat, pakj je to v rukou Božích, jestli se mi to povede, takže prosím, nepoužívat. Dotaz – na objektivu je také napsáno autofokus – to je úplně něco jiného, na objektivu je přepínání mezi autofokusem a ručním ostřením. Když přepnu na ruční ostření, tak ostřím ručně, ten autofokus nefunguje, ale to je jiný druh přepínání. Je to trošku obtížné, ale musí se to vysvětlit a zažít. Řeč je teď o autofokusu, pokud náš objektiv má takovéto přepínání, máme to zapnuto na AF, V menu si musíme najít, kde se přepíná mezi AF auto, servo a ručně. Tady je to tak, tady je 4cestný volič, na pozici vpravo je napsáno AF – tam je ONE SHOT, AI FOCUS, to je ten automat a AI SERVO je tzv. průběžný autfokus. To znamená, že mám zvolený 1 ostřící bod, a když mám single shot nebo tady je anglicky, jinde je to jako 1 záběr, jednorázové ostření, tak já si zaostřím, a pokud budu držet spoušť namáčknutou, tak mi to bude držet tu zaostřovací rovinu. Když tam budu mít to AI Servo, tak budu fotit např. na dostizích, poběží kůň, zaměřím si ho na ten bod a čekám, až ten kůň přiběhne k překážce, skočí a já exponuju. AI Servo se tedy používá při fotografování pohybu, sportu, děti si hrají. Jde o sledování bodu, až bude něco obrazově důležitého, tak to domáčknu a mám to vyfoceno, to je velice důležitá funkce. Dotaz účastníka – při ostření lze vidět těch 9 ostřících bodů, i když ostří na jedno místo, vždy se rozsvítí jiné body, což předpokládá, že jsou to body, co ostří. Lze vypnout nějak, aby ostřil jen 1 bod, ten prostředek, i při přepnutí se ale při domáčknutí rozsvítí i ty okolní, ne pouze 1. Pan Neff to zkouší sám. Poznámka, pokud se rozsvěcí víc bodů, to je to celoplošné ostření, ostří se na to, co se mu nejlépe analyzuje. Ukázka na kameru. Teď tam je celoplošné ostření, zmáčknou tlačítko vpravo na hoře, rozsvítí se na displeji, pracovat s tlačítky na 4cestném voliči. Teď je kurzor vlevo, teď uprostřed, vpravo. Tady je 9 ostřících bodů, což je dostatečné množství k dobrému autofocusu. Lze vidět, že rozmístění těch ostřících bodů není na celé ploše displeje, to je tak u zrcadlovek z konstrukčních důvodů. Tlačítko vpravo nahoře je z hlediska ovladatelnosti je trošku pýcha Canonu, protože to má lépe vychytané než konkurence.
Shrnutí – velmi často se dělá to, že to necháme na středovém ostřícím bodu, a to z mnoha důvodů – odpadá nějaké „honění“ bodu, další důvod je, že uprostřed té optické soustavy tam to světlo jde prostě nejlíp a ten ostřící bod je dá se říci nejcitlivější, nejlíp to tam měří. Když se naučíme aretovat, fixovat to zaostření namáčknutím spouště, tak když bychom chtěli fotit něco, co není uprostřed, tak si to zaaretujeme, pohneme a doděláme si tu kompozici a máme to vyfoceno.
Ukázka jednoho z častých případů. Dvě postavy kousek od sebe. Klasický případ pro ostření, figury jsou totálně mimo ostrost a ostří to pozadí. Stává se každému, Řešení je, zaostřit si osobu vlevo a držet spoušť a pohybovat objektivem a ostří to na osobu vlevo, zůstává zaostřena i přesto, že naní neleží ostřící bod. Když to změníme, zase je mimo ostrost. Zaostříme na osobu vpravo, chvilku to trvá, opět to stáhneme a máme to ostré. To proostření je naprosto zásadním způsobem běžný problém. Ukázka -  ostření do publika na jednoho účastníka, je ostrý, teď je ostřící bod dozadu, ale ostřící bod jsme zaletovali, a když exponujeme, je ten obrázek tak, jak jsme chtěli, tedy ostrá figura, ale není ostré pozadí.
Dotaz – účastník má pohyblivý čtvereček, který, když na něj ťukne, tak mu stále ostří na jeden obličej. Tento způsob ostření pan Neff nezmínil. To je tzv. tracking autofokus, který dle příruček funguje tak, že např. zaostříte na Vašeho psa, který zděšeně lítá po dvoře, Vy za ním, ten tracking autofokus ho „lapnul“ a furt ho drží v ostrosti a Vy ho fotíte, což je pouze čirá teorie, v praxi při první příležitosti tracking fokus vypadne, ztratí se, prostě nefunguje. Snad prý to funguje u těch nejprofesionálnějších přístroj, např. u Canonu DX s 51 ostřícími body, tak tam by to snad mělo fungovat. Pan Neff zkoušel, nefunguje mu to, dle fotografů, co fotí sport to nikdo ani nepoužívá.

3. část

Expozice
Expozice je slovo cizího původu, užíváno mezinárodně a znamená vystavení – např. expozice králíků na výstavě, králíci jsou tedy vystavení. Co je tedy v případě fotografování vystaveno, vystavena je nějaká citlivá vrstva světlu po určitou dobu. A to je princip fotografie od začátku 19. Stol., kdy se s tím začaly dělat pokusy, přičemž byly 7 hod. doby osvitu a ta citlivá vrstva byla asfalt. První fotky byly tedy exponované na asfalt. My vystavujeme světlu citlivou vrstvu, tedy čip, křemíkovou destičku s miliony fotodiod, jak bylo hovořeno minulou hodinu. Expozice má 4 faktory – 1 faktor je světlo – je ho málo, hodně, svítí slunce, je šero, tma – je to tedy konstantní prvek expozice, 2 faktor je citlivost té vrstvy – v době analogu, kdy se fotilo na film, byla ta citlivost fixně daná, šli jste do krámu, koupili si film, který měl 100, 200 nebo 400 ASA (dnes ISO), dali jste do foťáku a museli fotit na jednu danou citlivost, pokud byste fotili jinak, byly by ty obrázky pokažené. V digitální fotografii tato obtíž padal, můžeme tu citlivost v určitém rozsahu měnit, o tom ještě bude řeč. Další 2 faktory, které lze ovlivnit, a sice dobu, po kterou jde světlo na citlivou vrstvu, pak zařízení, o kterém již byla řeč, a to clona, tzn. Mechanický prvek uvnitř objektivu a reguluje průchod světla. Faktory jsou tedy světlo, citlivost, dobu expozice a clonu.
Jak bylo řečeno, fotoaparáty jsou do značné míry automatické, ta poslední generace, zjm. kompaktu má nesmírně důmyslně vychytanou automatiku. Vřele doporučuji, kdo má kompakt, ať fotí na zelený foťáček a nic neřeší, protože výsledky jsou definované konstrukcí fotoaparátu. Zrcadlovky jsou ale nástroje daleko ambicióznější a čekáme od nich lepší výsledky než od kompaktu, proto je dobré něco víc vědět o expozičních režimech dovědět a používat je. Typicky je režimů 5. Ukázka – je tady zelený foťáček, což je automatický režim, který dělá vše sám, zde pozor - ostří v celoplošném režimu, na to pozor, obvykle také aktivuje blesk při slabém světlu. U některých foťáků je režim přeškrtnutý blesk, to je tohle. Je to automatický režim, někde je zakázáno fotit s bleskem – muzeum, zoo – v tom případě jej použijete. Je to plnohodnotný automatický režim. Máme tady 4 písmena nebo 4 položky P, TV, AV a M. TO P je automatický režim, který mi umožňuje zásahy do chodu foťáku. Pokud tam nechám zelené Áčko, on si tam dá sám ISO, dá tam kombinaci clony a času, čili, nemůžu s tím nic dělat. Principiálně je ten zelený režim čistý automat a nic od Vás nechce a zpravidla Vám ani nedovolí, abyste měnili cokoli jiného než velikost a kvalitu obrázku. Ten P je zase automat, ale mohu tam nastavit vše, co se nastavit dá, tzn. ISO, vyvážení bílé, lze regulovat clonu a čas… TV a AV je složitější. To je tzv. priorita času a priorita clony. Priorita clony znamená, že já mohu regulovat clonu a automatika mi přizpůsobí té cloně délku osvitu, čili ten čas. Ukázka – teď mám nastavenou clonu 1,4 což je velmi malá clona. Udělám fotku a teď si dám vysoké clonové číslo a udělám stejný záběr v režimu priority času, priority clony. U prvního obrázku – ostřil jsem na kolegyni, lze dobře vidět na džínové sukni, to je velmi ostré, a vidíte, jak ostatní posluchači jsou mimo ostrost. V dalším záběru jsem zaostřil a vidíte, jak jsou všichni krásně proostření. A to je důsledek zaostření, důsledek zaclonění. Když zacloním, tak vlastně proostřuju ten obraz od blízka do daleka, kdyžto když odcloním, případ u prvního obrázku, tak mám zaostřenou jen jednu část. Hovoříme o rovině ostrosti a rovina ostrosti je vlastně plocha polokoule okolo mě, čili, já jsem třeba 3,5 m od Vás a vše, co je 3,5 m ode mě je v rovině ostrosti.  Při zaclonění se zešiřuje tzv. hloubka ostrosti, což je důležitý pojem, který zná každý znalejší fotograf. Já clonou mohu ovlivňovat hloubku ostrosti. Někdy chci, aby byla hloubka ostrosti malá, např. u portrétu. Ukázka – stojím jen o to, aby byla ostrá jen postava, kterou fotím. Pokud dělám fotku reportážního typu, chci, abyste tam byli pěkně vidět všichni. U portrétní fotky vidíte, jak je postava vystouplá ven, jelikož je obrazovka, kde se prezentují ukázky, hodně svítivá, je nutno regulovat expozici, vysvětleno bude později. Teď je to trošku tmavší, postava vypadá lépe, zbytek je úplně rozostřený. Významný učitel Brian Peterson tomuto jevu říká separační efekt, kdy malá clona separuje motiv od pozadí, clonění je použito k regulaci toho, jak má být motiv začleněn do okolí. Poznámka – ideálně ostré je to, co je v rovině ostrosti, hloubka ostrosti je ubývání ostrosti od té roviny ostrosti ke mně i do zadu, je to tedy relativní, není to absolutní, že by vše bylo stejně ostré. O cloně byla řeč v předchozí hodině, nejlepší je tam dát 8, když mám nějaký pofiderní objektiv. U těchle setových objektivů, které se dodávají rovnou s fotoaparátem, jsem dělal srovnávací testy s vysloveně drahými objektivy a při té cloně 8 byl výsledek prakticky totožný. To je další důvod, proč používat režim priority clony, že když fotím venku, dám si tam clonu 8,9 a vím, že mám ideální výkon objektivu. Dotaz k hloubce ostrosti – u nízkého čísla clony je hloubka tedy vyšší? Ne, čím je menší to číslo, tím je menší hloubka ostrosti, to číslo je vlastně nepřímo úměrné průměru té clony – velká díra - malé číslo, malá díra - velké číslo. Objektiv, co má 1,4 světelnost, není to ani tolik kvůli tomu, abychom mohli fotit ve sklepě, po tmě, ale kvůli tomu, abychom mohli dobře regulovat tu hloubku ostrosti.
Když utahuju clonu, tak bráním světlu v průchodu, omezuju ho, a tudíž musím prodloužit dobu osvitu, to je ta závislost. Příklad – mám hrnek na vodu a vodovod, pustím naplno vodovod a naplním hrnek, dejme tomu za 15 vteřin. Vyliju vodu, utáhnu kohoutek, aby to jen malilinko teklo, a bude hrnek naplňovat 1 minutu, ale výsledek bude plný hrnek, čili ta expozice je plný hrnek, akorát ta doba osvitu byla u jedné varianty kratší a u druhé delší.
Další důležitá věc. Ostrost je kámen úrazu, a když máme dlouhodobou osvitu, je ten aparát bohužel roztřesený, protože se nám třesou ruce. Příklad – udělám fotku, fotím 125 vteřiny na clonu 5. Teď si tam dám čas ¼ vteřiny. Teď se na to podíváme. Vidíte, zvětším fotku, aby to bylo lépe vidět. Tady na tom foťáku, jak ho má kolega v klíně, to je naprosto uspokojivě ostrá fotka. A tohle je ta ¼ vteřiny. Tady krásně vidíte, jak se to pohnulo, jak jsou ty bílé linie hnuté. A to je tím, že byl prostě příliš dlouhý expoziční čas. Co je to vlastně příliš dlouhý expoziční čas? Když na mé místo postavíte olympijského vítěze ve střelbě z pistole, on tu ¼ z ruky udrží, já ji neudržím. Asi jste slyšeli, možná to i někdo máte, na fotoaparátech existuje tzv. redukce vibrací neboli stabilizace, to je technické zařízení, co má v sobě čidýlka, a jak se Vám třesou ruce, to čidlo ví, že to (při třesu rukou) jde dolů a jde do protisměru, vyrovnává tedy pohyb. Jsou to nesmírně citlivá, důmyslná zařízení, docela to funguje, ale nejlepší to je, hlídat si to sám. Jak? Musím si hlídat, jaký čas udržím, a sice, s jakým objektivem. Jak jistě víte, objektiv má jisté ohnisko a s tím ohniskem souvisí úhel záběru, takže když je široký úhel záběru, tak logicky, když s tím trošku pohnu, tak se percentuálně na obrázek přenese malá změna, když mám úzký úhel záběru, tak to pohnutí, které bude třeba stejné, se daleko víc projeví. Čili čím je delší ohnisko, tím víc se musí hlídat ta doba osvitu. Jak? Existuje selské pravidlo, že kolik milimetrů má ohnisko, tolikatina vteřiny ještě udržitelná – ohnisko je 50 mm, tak udržím 50tinu, 100 mm, tak udržím setinu, 500 mm, tak pětsetinu. Tak se to traduje a víceméně tak i funguje, ale moc se na to spoléhat nedá, ale je to taková pomůcka. Vy, co máte malé fotoaparáty, tak musíte vše, co je napsáno na objektivu násobit 1,5x, to je tzv. přepočítávací faktor – při 18mm, je to de facto 27,28 mm a udržíte třicetinu.


 

4. část

Jak to udělat, abyste to udrželi. Je tady nějaké světlo, třeba bídné. Tak jak si poradit, je nutné pracovat s ISEM! To, co je příjemné na zrcadlovkách oproti kompaktu je to, že snesou vysoké ISO, a pochopitelně, čím je přístroj novější, tím je zpracování obrazu atd. dokonalejší a snese to vyšší ISO. Mám radši zašuměný obrázek, než rozhýbaný obrázek, rozostřený pohybem. Co to je zašuměný obrázek – čím je vyšší ISO, projevují se na obrázku tzv. drcinky. Ukázka – foťák, kde nastavíme 25000 ISO, teď udělám fotku, mám tam stošedesátinu při cloně 16, což je v poměrně komická věc… Vyfotím to a podíváme se na to. Vidíte, jako by se nic nedělo. Diváci doma u monitoru mají pocit, že vidí docela ostrý obrázek, ale když ho zvětším, lze vidět, že je obrázek složen z takových krupiček. Nejlépe to jde vidět na tmavších místech té fotky. A toto je ten šum. Opakuji, že dle mě je lepší zašuměný než rozhýbaný obrázek a čím je rychlost závěrky větší, tím jsem obrněnější proti rozhýbání. Další příjemná zpráva je, že stále více fotoaparátů má režim, kterému se říká automatické ISO. Když máte nastavování ISO, je tam vždy nějaký rozsah např. od 200-25000, je to dle konstrukce toho fotoaparátu a moderní fotoaparáty tam mívají áčko. Ukázka na fotoaparátu. Tady je ISO, teď je tam nastaveno 800 ISO a tady je to auto, to si tam nastavím a dám si v režimu TV (priorita času) 640 vteřiny, což je samozřejmě nesmysl v těchto podmínkách, a jak vidíte, dalo to tam 1600 ISO. Když tam dám 1600, dá to 3200 ISO, ono si to prostě hlídá. A už tenhle foťák, který patří k tomu nejlevnějšímu, co momentálně Canon nabízí, je to nejjednodušší Canon v oboru zrcadlovek, který existuje. Tak i tento přístroj má tohle velmi příjemné zařízení. A můžeme se podívat, že ani tady nebude ten šum nijak dramatický. Co to udělalo při tom 3200 ISO, což ještě nedávno by byl rekord a všichni by chodili a šíleli. Tak samozřejmě šum tam je, ale bylo to opravdu zbytečné, kolik jsme tam nastavili TV. Ale vidíte, že ten automat tam nasunul tu hodnotu ISO úměrně nastavenému času.  Režim priorita času se velmi často používal na focení sportu. Jak jsou takovéto automatické předvolby – scénické režimy, tak ten scénický režim sport nebylo nic jiného než maximální dosažitelný, nejrychlejší čas (nejkratší doba osvitu), který byl za daného ISO a za dané světelné hladiny k dispozici. Opakuji, je lepší si tam dát tu prioritu času a fotit tam s tím automatickým ISEM a máte v podstatě do značné míry vystaráno.  Já velmi doporučuji tu prioritu času ovládnout. Samozřejmě, třeba kolega má rozsah 18-135, takže 18*1,5=28 a 135 je zhruba 200m. Takže, když budu fotit tou delší hodnotou, tím teleobjektivem na tu dlouho stranu, např. sport nebo cokoli, tak si tam dám 200, lépe ještě vyšší hodnotu, abych měl rezervu, dám si tam tu automatiku ISO, zmáčknu a má to tam a je to zaručené. Dokonce je výhoda, že v tom režimu priorita času se dá regulovat tzv. korekce expozice. Některé fotoaparáty, ty novější, dovedou automatické ISO i v manuálním režimu. Musíte se podívat, myslím, že ta 70 už to bude umět, protože je to nový model. Podívám se, jestli to umí, ano umí, čili, já tady můžu nastavit, co chci, můžu libovolně nastavovat kombinaci času a clony a ono to k té kombinaci s ohledem na aktuální světelnou hladinu šoupne to ISO. To je obrovská výhoda a vychytávka, o které se málo mluví. Myslím, že je to škoda. Lidi pak tápou a zapomenou. Ale toto jedna z cest, kdy můžeme pravděpodobnosti malérů minimalizovat a toto je jedna z cest.
Zmínil jsem se o korekci expozice, je to strašně důležitá věc. Kdybyste si dnes měli zapamatovat jedinou věc z celého kurzu, je to korekce expozice. Protože to měření té expozice zase dělá nějaký automat, který je nějakým způsobem kalibrován, nějakým způsobem nastaven atd., a on se nemusí vždycky dobře trefit. Typicky udělá problém, když třeba, Erika má bílé tričko a když já budu fotit nějak bezmyšlenkovitě, bez toho korigování, tak ta automatika vezme průměr odrazu světla z celé té scény, a protože většina z Vás má něco tmavého, je to bílé triko abnormálně světlé, čímž dochází k tzv. přepalu. Ukázka – jak takový přepal, vypadá. Já to vyfotím, zkusíme to, myslím, že to uvidíme. Teď se podívejte, už na první pohled vidíte, že je taková hodně vybělená. U Canonu, když zmáčknu tlačítko INFO, tak se mění režim přehrávání a vidíte, jak to pulsuje a to, co pulsuje, jsou přepálené jasy a ani Pán Bůh s tím nic neudělá, ani ve fotoshopu nejnovější generace, To, co je přepálené, je pryč. Strašně důležitý je graf, kterému se říká histogram. Ten graf má vlevo černou, vpravo bílou a ty jednotlivé položky ukazují stupně šedi, od nejtmavší po nejsvětlejší. Na každém fotoaparátu to je, je dobré s tím pracovat, dívat se na to, protože tak zjistíte, jestli tu expozici máte dobře. Tady vidíte stupnici korekce expozice od mínus 3 do +3. Obvykle se pohybujeme v rozmezí od -1, málokdy se dává korekce do plusu, zpravidla jdeme o 1 nebo 2 dílky do mínusu, někdy 3. Ukázka, nastaveny 2 dílky do mínusu. Teď uvidíte, že má obrázek trošku ještě přepal. Tady vidíte značku korekce expozice, to mají všechny fotoaparáty bez ohledu na výrobce – čtvereček, diagonálně členěný, černé je + a bílé -. Vidíte rozdíl mezi původním a korigovaným obrázkem, všimněte si, jak jiný je i histogram. Uzavřu tento blok – histogram a korekce expozice spolu souvisejí, zkuste to zvládnout, zkuste se nad tím zamyslet. Dotaz – je histogram vidět před tím, než to vyfotím? Je to vidět na kompaktech, ale na zrcadlovkách to vidět není, jelikož ten čip je krytý tím zrcátkem a on by neměl, odkud tu informaci čerpat, tudíž to musíme kontrolovat ex. Dotaz – že bych si to třeba v nějakém režimu? Já Vám rozumím, to samozřejmě… Kolega to má… Ale mirror less přístroje… Ale na live u, ale ten se chová jako kompakt, teď bychom ho tam měli vidět, a ta se někde dá nastavit, ale tohle jsem nechtěl zmiňovat, protože to je speciální případ.  Vidíte, že tam máme pořád tu korekci expozice a ta nám drží tu expozici mimo nebezpečí toho přepalu.

5. část

To podstatné bylo řečeno a já to budu stále opakovat, protože je to alfa omega technicky dobré fotografie – ostrost, ta souvisí s režimem autofokusu, jak jsme si ho nastavili, hlídáme si zaostřovací body, to, co ony zaostřují. Vzpomeňte si, jak jsme si tady ukazovali to prostření, to je nesmírně častý jev, častá příčina technického neúspěchu. To jsou tedy věci podstatné. V druhém bloku jsme hovořili o expozici, říkal jsem Vám raději šum než rozhýbaná fotografie, a to je zas o té ostrosti, protože co je rozhýbaná fotografie, to je prostě neostrá fotografie. V tom závěrečném bloku jsem se chtěl bavit o barevné teplotě. Protože já jsem úplně ze začátku říkal, že ty dnešní fotoaparáty dovedou velice dobře nastavovat bílou. Co to je nastavení bílé. Asi jste slyšeli, že digitální fotografie se zobrazují v barevném režimu, kterému se říká RGB, např. televize jsou RGB. A co je to RGB. Vychází to z vlastnosti světla -  to, co vidíme, je vlastně slitina světel o různých vlnových délkách. Víte, že je ultrafialové záření a infračervené záření a mezi tím je spektrum viditelné složky světla, připomenu duhu, ta má různě barevné odstíny, tóny. RGB – R=red (červený), G=green (zelený) a B=blue (modrý). A ta složka světla červená, zelená a modrá, když jsou stejně silné a svítí, tak výsledek je bílá barva. My to pouhým okem nevidíme, ale ta obrazovka je složená z jakoby malých žároviček – červené, zelené, modré, červené, zelené, modré, červené, zelené, modré atd. – v tom sloučeném pak dávají barevné odstíny, svíti-li úplně stejně, je to bílé, nesvítí vůbec, je to černé, svítí-li víc zelená, míň červená a modrá, jde to do zelena. Takže se dá namíchat v podstatě téměř jakýkoli barevný odstín. Vzpomeňte si, že v závěru předchozího bloku jsme si ukazovali histogram, budeme se teď k němu vracet. Připomenu, je to graf, na levé straně je černá, na pravé bílá a mezi tím jsou ty různé tóny od tmavých k světlým. Kolik jich je, je jich 256, čili ten černý je označen číslem 0, ten bílý číslem 255 a dohromady je to 256. Fotografie má tedy, tak jak ji vidíme, používáme, kupodivu jen 256 jasových odstínů, a to je důvod těch našich potíží. Kdyby bylo možné zobrazovat větší rozsah než 256, měli bychom méně problémů s přepaly. Vy si řeknete, že je to málo, ale vtip je v tom, že každý z těch odstínů, a neříkáme barevné kanály, má taky 256 odstínů, čili, je tam 256 odstínů červené, 256 odstínů zelené a 256 odstínů modré. A když to zkombinujete dohromady, tak těch kombinací RGB je přes 16 milionů, takže to zas tak málo není. Podstatné je, aby ta barevná reprodukce, tedy to, co vzejde z toho fotoaparátu, aby bylo pokud možno věrné té předloze. Ukázka – fotoaparát Canon 100, cenově dostupný přístroj. Ty triky s barvami se řeší v položce AWB, respektive WB. Ta položka WB je white balance, tedy vyvážení bílé. To vyvážení bílé znamená, že když vyfotím něco, co je bílé, měly by ty složky být identické. Zkusím vyfotit tu bílou stěnu a podíváme se, jestli skutečně jsou ty složky stejné. Všimněte si, to je histogram jasové složky, tzn. toho jasu. To je ten histogram, který jsme zkoumali předtím. Je velice úzký, protože těch jasů tady na té ploše je strašně málo. Tady vidíme, jak si na tom stojíme s červenou, zelenou a modrou. Vidíme, že ta modrá je nepatrně silnější než ta červená – je trošku posunutá jaksi doprava k té bílé, ale nepůsobí to vůbec špatně, řekli bychom, že s takovým to nastavením nám to tzv. táhne do modra, ta fotka bude trošku působit studeným dojmem. Můžeme si ukázat, co to udělá, když si nastavíme tzv. předvolby nastavení bílé – denní světlo, stín, zataženo. Vidíte, že se mění to číslo, barevná teplota se měří v Kelvinech, tzn. že ty různé hodnoty mají v Kelvinech různou číselnou hodnotu. Dali jsme si tam automatickou WB, zkusíme, co to udělá, když budu fotit s bleskem – vidíte, že nám ten histogram teď táhne trošku do červené, ale je velmi uspokojivý. To je to, jak jsem říkal, že u těch moderních fotoaparátů ta automatika to zvládá opravdu velice dobře. Tady bychom tedy měli ten obrázek lehce v teplejším tónu, ale dle mě by vypadal docela dobře. Barevný histogram nelze nastavit u každého fotoaparátu, myslím si, že u té 300 to nebude, ale nejsem si jist, ono to bylo zavedeno ne tak celkem dávno. Teď si zkusme, co to udělá, když si tam dáme nějakou předvolbu, třeba žárovkové světlo, a já vyfotím tamtu scénu, která je bílá a černá. Teď se podívejte, co to udělalo s barevným histogramem, ta fotka jde evidentně do modra. Tohle je příklad použití barevného histogramu. Pokud ho na svém fotoaparátu máte, tak ho používejte. Když se jen tak podíváte na ten displej, tak to nemusí být prostým okem vidět, když jste například venku, je sluníčko atd., je to opravdu špatně vidět. Tady na to přece jen koukáme na poměrně dobrém monitoru. Mně to tedy přijde, že je to do modra, ale můžu se mýlit, ale když se podívám na ten histogram, tak je to naprosto jasné… A je to takhle špatně, já jsem tam schválně nastavil něco, co tam v dané situaci nemá, co dělat, a sice to wolframové světlo. Když tam nastavím blesk, tak zkusíme vyfotit s bleskem. Ještě se můžeme podívat na ovládání blesku. Nastavení vestavěného blesku – tady je důležitá věc pro ovládání blesku, že můžeme korigovat jeho sílu. Já velice doporučuju, abyste tam měli trvale stažený ten blesk o ty 3 dílky na -1. Ten blesk pak nepůsobí tak agresivně, ale v postatě tak dolízne tu přirozenou expozici. Pokud to tedy ten Váš fotoaparát umí, což by měl, i ta 300, tak rozhodně doporučuju, abyste to požívali. Korekci jsme tedy stáhli, máme tedy jak korekci expozice, to si pamatujete z předchozího bloku, tak korekci toho blesku. Já tady udělám fotku. Podíváme se na ni. Tentokrát máme převahu košilinku v červeném kanále. Otázka je, co je to správně. Důležité je, že tady nemáme žádné přepaly. Vidíte, jak jsme se posledně koukali v minulém bloku, tak ty přepaly tam byly, tentokrát máme to triko – bílá čísla atd. – krásně prostřené. A vidíte, že ten obrázek je opravdu perfektně ostrý. V tom obrovské zvětšení, tam jsou vidět i žilky v bělmu u oka, což je známka ostré fotky. Kdysi dávno se říkalo, že mají být vidět řasy, to je dnes k smíchu, když nejsou vidět řasy, to je totálně neostrá fotka. Pak se mluvilo o duhovce. Ale dnes musí být u skutečně ostré fotky vidět bělmo. A tenhle objektiv, to je setový objektiv 1855 STM, to je tedy ta poslední generace, kterou Canon v setových objektivech má. U něj to tedy funguje naprosto neuvěřitelným způsobem. Viděli jsme, že i tento opravdu velice levný objektiv to dokáže a funguje to. Připomenu nastavení tohoto fotoaparátu. Je tady takové nevyvážené osvětlení, je tady lampa, odráží to sice od stropu, ale je tady velký jasový rozdíl předku a zadní partie, tak jsem radši utáhl tu expozici o 2/3 do mínusu a blesk jsem dal o 3/3, tedy o 1 EW do mínusu. Ten výsledek byl celkem uspokojivý. Ten blesk nám hodně pomáhá např. při protisvětlu. Poprosím Eriku, pojďte sem někam ke mně, nasimulujeme si protisvětlo, já budu fotit bez blesku. Podívejte se, tohle je klasický případ, co dělá protisvětlo expozičně. Co se stalo, ta lampa, co je v záběru, mi úplně neblahým způsobem ovlivňuje expozici, takže, když si dám blesk. Nastavím to tak, aby to bylo hodně patrné. Navazuji na to, co jsme si říkali tu první hodinu. Teď jsem zaostřil Eriku tím posunutím zaostřovacího bodu. Když to odexponuju bleskem, tak jsem vyrovnal to protisvětlo. Zkusíme to ještě jednou, dám si tam manuální režim. Teď je to správné protisvětlo. Vyfotím to bez blesku. Teď s bleskem. Teď vidíte, že to expozičně vyrovnalo ty dvě hladiny. Pokud jste to pozorně sledovali, tak jste si všimli, že jsem tam chvilku zápasil s tím automatickým ISO. Já jsem si neuvědomil, že mi to automatické ISO vždycky pomůže z nouze, ta automatika už je vlastně tak dokonalá, že mi tam nechtěla dovolit nasimulovat tu chybu, takže jsem musel přejít do expozičního manuálního režimu, což je režim, kde nastavuju všechno sám, tzn. clonu, čas a eventuálně i to ISO. Připomenu Vám, co se tady vlastně dělo, dokud fotím Vás, auditory, nebo támhle pány za monitory atd., tak je to dobré, ale najednou se mi dostal světlený zdroj do záběru. To se stává celkem často, nemusí to být lampa, může to být světlá obloha, slunce, prostě nebo něco extrémně světlého a už Vám to hodně ovlivní tu expozici. Velice důležitá věc je, když fotíte, dejme tomu, divadlo. Tady máme osvětlení, které je velmi rozptýlené, ale v divadle bývají tito herci velice často nasvíceni bodovými reflektory. Když fotíte, Vy fotíte široký záběr, tak ten člověk, který je silně nasvícený, je de facto v menšině v  ploše té scény. Stačí, abych si ho přitáhl třeba tím zoomem, a najednou se mi úplně změní ta expozice. Když budu v manuálním expozičním režimu, tak si vyzkouším ideální expozici na toho člověka, který je na scéně, a fotím, bez ohledu na to, jestli ho mám uprostřed záběru, nebo jestli mám široký úhel záběru, nebo úzký úhel zzáběru, tak ta expozice je vždycky stejná. Naše ukázka byla vlastně ukázka kontroly nad fotkou, nad tou světlenou situací. Samozřejmě, pokud začínáte s fotografováním a nemáte s tím tolik zkušeností, je dobré, spolehnout se na tu automatiku, protože, jak jste viděli, je velmi dokonalá u těch moderních přístrojů a pomáhá nám z nouze, ale někdy nás nechá ve štychu. A ti zkušení fotografové za velmi složitých světelných podmínek, kde je různorodé světlo, si odladí tu správnou expozici, zejména tedy pomocí histogramu, že vidí jestli při takové a takové kombinaci clony, času  a ISO, jestli nemám přepaly, to je vlastně kontrola na tom histogramu, tak si to tam odladím, nastavím si to tam ručně a pak už jen fotografuju a musím si samozřejmě hlídat, jestli se nemění světelné podmínky, stačí, aby přišel mrak, zalezlo sluníčko, pak už je ta expozice někde jinde. Ale dokud jsou ty světelné podmínky trvalejšího charakteru, pak doporučuju nastavit ručně tu expozici.

6. část

To, o čem se teď bavíme, to je toto, a vidíte, že tady v tomto konkrétním případě jsou 4 druhy měření expozice. Je to něco jiného než autofokus, to je jiný modul, který nastavuje expozici. Zpravidla yste tam měli mít nastavené toto, to je poměrové měření, které nám průměruje celou plochu obrázku. Důležitý je také režim bodového měření, a to je právě to, co mně pan kolega připomínal, kdy naopak nikoli z celé plochy, ale jen z jednoho bodu bere tu informaci. To je velice důležité. To částečné měření a celoplošné se zdůrazněným středem, to jsou takové mezistupně, které nedoporučuji používat. Celoplošné měření nám průměruje tu světelnou informaci z celé plochy toho obrazu. Již jsme se s tím setkali u toho přepálení. Rada zní, mějte trvale toto celoplošné měření nastavené. U posluchačů nebo lidí, co chodili na kurzy a semináře, jsem to vždy kontroloval, protože, když to tam neměli, mívali velké problémy. To bodové měření mně umožní změřit pouze malou výseč obrazu – např. cirkus - běhá tam šáhla, je bodově nasvícen, manéž je tmavá, mohl bych to odhadnout, ale mnohem lepší, je nastavit to bodové měření, takže si ho změřím, eventuálně si zkušebním snímkem vyzkouším, že je to opravdu v pořádku, potom tu hodnotu, kterou jsem naměřil, si nastavím na to manuální nastavení a vrátím se rychle do toho celoplošného. Protože to bodové měření velmi doporučuji jako bodový expozimetr, ale nepoužívat to jako focení, proč? Protože ono to je dejme tomu na prostředku, ale stačí, abych pohnul tím foťákem – příklad – teď je na prostředku mého pomyslného záměru tvář Eriky, za ní je támhle batoh, který je černý. J8 pohnu foťákem a skočí mi expozice o 4EW a ona bude totálně přepálená, protože to vezme tu hodnotu z toho černého batohu. Opakuji, to bodové měření je nesmírně cenná pomůcka, protože funguje jako bodový expozimetr. Existují i bodové expozimetry jako samostatný přístroj, si je můžete koupit, je to velmi drahé zařízení, stojí cca. 7 tis. A Vy to máte ve foťáku v podstatě jako bonus nebo jako vlastnost toho foťáku. Je to výborná věc, ale musím opět opakovat, používejte to, určitě to používejte, ale jen jako expozimetr, ne k focení. Občas čtu takové rady, že když budu fotit v divadle, fotím s bodovým měřením. To sice ano, ale pak jsem odsouzen opravdu fotit jen to, co měří ten bod, a nemám volnost kompozice. Budu třeba chtít, aby byl ten šašek v rohu obrázku, a tamhle visí provaz a ten budu chtít zakomponovat, ale ten bod mi vlítne tamhle někam na něco tmavého a bude to expozičně úplně mimo. Bodové měření tedy super, ale jako expoziční pomůcka. Dotaz – když to dám na to bodové měření a změřím to, kde mi to ukáže tu hodnotu. To vidíte na stavovém displeji, nebo když to máte u oka, tak Vám tam lítají ty hodnoty. Dovolíte, teď mi to ukazuje 200 na 8. Teď mířím Erice na to triko a mám 250 na clonu 8. Vidíte, jak pohnu trochu rukou, jak to skáče, to je právě ta vlastnost toho bodového měření. Teď mířím zblízka přímo na to triko a je to 400 nebo dokonce 500, protože Erika má na tom triku tisk, vidíte, ono to reaguje i na to, jestli to padne na písmeno nebo na tu bílou látku. Teď přejedu tamhle a mám tam 100. To jsou obrovská rozpětí.  Čili já s to změřím, je to 320 na 8, dám si manuál a teď tam mám 15, což je blbost, tak si tam dám 320, přepnu si na clonu, tam mám 8 a budu to exponovat. Já jsem to teď měřil na extrémní věc, ale musí se to samozřejmě měřit na něco, co je typického. Vždy to pochopitelně měří v automatickém režimu. Dotaz – zda je tam nějaké aretace – byl by to výborný nápad, neznám foťák, který by to uměl. Zaaretovat to nelze, musíme si to zaletovat v hlavě, zapamatovat si tu kombinaci.
Když už o tom hovoříme, měli bychom si říct, co se vlastně má měřit – bílé triko, černá sukně, červené triko… Existuje pomůcka, která se prodává v odborných závodech v megapixelu, nebo prostě u Škody, v Aronu. Je to tabulka šedé. V nouzi Vám pomůže cokoli, co je barevné a asi takto šedivé (jako dveře, co jsou v místnosti). Ta tabulka šedé je vlastně to, na co jsou kalibrovaná ta čidla. V okamžiku, kdy měříme světlo odražené od té šedé tabulky, měl by ten histogram ukázat v ideálním případě jen čárku, to nikdy není, takový sloupec – vzpomínáte si, když jsme dělali histogram té bílé stěny, byl to jen taky takový sloupec, a on byl hodně vpravo, hodně blízko té bílé, poněvadž ta stěna je bílá. Čili v ideálním případě by ten fotoaparát, který by byl nastaven na bodové měření, by fotil jen tu tabulku nic jiného, tak by uprostřed měla být čára nebo sloupec, a to je ta správná adekvátní dispozice pro tu světlenou hladinu. Ta tabulka šedé se používá zejména v ateliérové praxi, jsou lidi, kteří fotí kytky, tak to vozí s sebou v batohu, fotografické brašně, změří si to, nastaví si to ručně, a pak už fotí a ví, že má tu expozici nastavenou adekvátně na tu světelnou hladinu, která je právě aktuální. Blížíme se k závěru. Shrnu to, Začali jsme zdánlivě od podružné věci, ale to, aby ty obrázky byly ostré, je principiální problém a musíme se na něj soustředit. A začíná to držením foťáku, že ho nedržíme nějak ledabyle, nebo focení jednou rukou a druhou lížu zmrzlinu, to jsou všechno věci, které vedou k devastaci fotky. Řekli jsme si, jak se volí zaostřovací bod, že nefotíme celoplošným měřením, že si zvolíme ten jeden bod, aretujeme ho tím namáčknutím spouště a pak s tou zaaretovanou rovinou ostrosti si dodělám tu kompozici. Pozor – když se přezoomuje, tak se mění zaostření, pozor, to jen taková vsuvka. Kinematografické extra drahé zoomy dovedou držet i ostrost při zoomování, ale fotografické zoomy nedrží ostrost při přeměně vzdálenosti. Takže jsme si říkali o těch zaostřovacích bodech. V tom druhém bloku jsme se soustředili právě na tu čtveřici – světelná hladina, citlivost, clona a čas. Jak spolu souvisí, jakým způsobem na to reagujeme. Zde jsem doporučoval pro vlastní klid a dobré výsledky, se zaměřit na prioritu času, kdy si nastavím čas, o kterém bezpečně vím, že ho udržím, mám automatické ISO, což je vlastně ten faktor té automatiky, který mě podrží v případě nouze, a takto fotím, zejména je to výhodné, když fotím živé výjevy – zvířata, pejskové, děti, prostě vše, co se hemží, i fotbalisti, vše jsou to zvířátka… U focení krajiny a kytiček asi prioritu času nevyužiju. Naopak tam bych použil prioritu clony, kdy se mění hloubka ostrosti v závislosti na cloně. Připomenu, čím menší je to číslo, tím větší je ten clonový otvor a tím menší je ta hloubka ostrosti, a naopak, když cloním, tak prodlužuju. Dotaz – zda existuje nějaké standardní číslo hloubky ostrosti. Je to v podstatě pocitová věc. Existují na to tabulky a výpočty a to vše jsou v podstatě akademické věci, v praxi se to moc nepromítne. Hloubka ostrosti je to, co nám připadá ostré. Je to do značné míry individuální věc. V určité relaci platí to, co jsem řekl, čím je větší ta clona, čili menší ten clonový otvor, tím se protahuje, prodlužuje ta hloubka vlastnosti a s tím snižováním té clony se zmenšuje. Takže portréty fotíme spíš na velký clonový otvor a krajinu, kytky naopak, záleží na našem záměru, co chceme, aby mi ta fotka vypovídala.
Děkuji za pozornost.